Autor: Nikita Rjaško

Psychologie

Upozornění: Při vytváření článku byla použita umělá inteligence (AI).

Úvod

Psychologie je věda, která se zabývá studiem myšlení, chování a emocí lidí a skupin. Snaží se nejen popsat a vysvětlit různé psychické jevy, ale taky je předvídat a ovlivňovat. Psychologové používají k těmto účelům různé teorie a výzkumné metody, jako jsou pozorování, experimenty, dotazníky a/nebo rozhovory. Tím získávají hlubší pochopení lidské psychiky a vytvoří podklady pro praktické aplikace.

Psychologie se často propojuje s dalšími vědními obory, jako jsou:

Praktická využití

Psychologii lze využít jak v každodenním životě, tak i ve spoustě specializovaných odvětvích. V každodenním životě pomůže se zvládáním stresu, porozuměním sebe sama a ostatním, řešením konfliktů a komunikaci obecně, nebo třeba pro rozpoznání manipulace a obrana před ní. Lze ji využít např. v HR, marketingu, koučování a jiném poradenství, v obchodnictví nebo vzdělávání.

Mýty v psychologii

Pokud budu umět psychologii, budu umět vyřešit všechny svoje psychické problémy

Tak jednoduché to bohužel není. Psychické problémy se adresují těžko, kor sama u sebe. I psychologové mají své vlastní problémy, dochází za svými vlastními psychoterapeuty. Na druhou stranu, psychologie může poskytnout dobré nástroje, pomocí kterých si problémů všímat a řešit je. Neměla by to ale být jediná motivace, protože je snadno pomíjivá a zároveň ne nutně dosažitelná. Člověk by měl mít pro psychologii nejlépe vnitřní motivaci, protože jde o náročný obor, který obnáší i následné celoživotní vzdělávání.

Všichni psychologové jsou psychoterapeuti apod.

Psychologů je celá řada, vizte další sekci, psychoterapeuti jsou jen jedna ze specializací. Totéž platí i pro ostatní generalizace, tzn. že třeba klinický psycholog nemusí nutně vědět, jak organizovat firmu, stejně tak psycholog práce nemusí vědět, jak se specificky projevují deprese.

Dělení psychologie

Psychologie se dělí na základní a aplikované obory. Základní obory jsou povahou teoretické, zatímco aplikované obory mají sloužit pro aplikaci poznatků do praxe.

Mezi základní obory patří: obecná psychologie, vývojová psychologie, sociální psychologie, psychologie osobnosti, biologická psychologie a psychopatologie.

Mezi aplikované obory patří: klinická psychologie, pedagogická psychologie, poradenská psychologie, psychologie práce a psychoterapie.

V psychologii se také uplatňují různé psychologické přístupy, které poskytují na stejnou věc jiné pohledy. Patří mezi ně: biologický, psychoanalytický, subjektivistický, behaviorální a kognitivní přístup.

Historie psychologie

Až do poloviny 19. stol. byla psychologie součástí filozofie. Za počátek moderní psychologie se považuje založení první psychologické laboratoře Wilhelmem Wundtem, která měla psychologii postavit na roveň ostatním exaktním vědám tím, že bude využívat experimenty. Buď zkoumal jevy, které jde zkoumat zevnějšku, např. rychlost reakce nebo citlivost na světlo nebo hluk, nebo používal metodu introspekce, kdy testovaný popisuje, co se mu děje v hlavě.

Dalším významným směrem byla psychoanalýza, kterou rozvíjel hlavně Sigmund Freud od 90. let 19. stol. Je dodnes relativně uznávaná jako teorie osobnosti i styl vedení psychoterapie. Staví na tom, že člověk má 3 části: id, ego a superego (v češtině ono, já a nadjá), a že se tyto složky navzájem ovlivňují. Id je část, kterou zajímá jen slast a uspokojování vlastních potřeb, nehledě na následky. Ego se řídí principem reality, je racionální, zvažuje následky a slouží jako most mezi id a superegem. Superego vzniká v průběhu socializace a představuje internalizovaná omezení a přesvědčení získaná ze společnosti, snaží se je dodržovat, aby nepřišel trest.

Behaviorismus vznikl v reakci na psychoanalýzu, které bylo vyčítáno, že je „nevědecká“, protože se nedá testovat ani jinak prokázat její účinnost. Stavěl pouze na chování (behavior, z toho behaviorismus) a úplně opomíjel vnitřní, kognitivní procesy. Hlavními představiteli byli J. B. Watson a B. F. Skinner, kteří věřili, že veškeré chování se dá vysvětlit podmiňováním a vlivem prostředí, odměn a trestů.

V druhé polovině 20. století ale začali behaviorismus nahrazovat jiné, více kognitivně zaměřené psychologické školy, jako např. kognitivní nebo tvarová psychologie.

Základní obory psychologie

Obecná psychologie

Obecná psychologie se zabývá širokým spektrem psychických procesů a fenoménů, které se nevztahují pouze na konkrétní specializované oblasti psychologie. Zahrnuje výzkum a poznatky o široké škále psychologických funkcí a procesů včetně vědomí, senzorických procesů a vnímání, paměti, emocí, motivace, myšlení, učení a chování. Jde o základ, na který dále navazují speciální obory.

Vývojová psychologie

Vývojová psychologie se zabývá vývojem člověka jak z individuálního hlediska, tak i z hlediska člověka jako druhu. Zkoumá, jakými vývojovými fázemi člověk prochází (pokud vůbec), jak se s časem vyvíjí jeho schopnosti, tělo nebo vztahy, jakým krizím čelí v průběhu života. Velkou roli hraje zejména v dětství, kdy jsou změny velmi rychlé a následně zpomalují, se vstupem do dospělosti už nehraje tak zásadní roli. Následně nabývá na důležitosti také ve stáří, kdy se s přibývajícím věkem poměrně dramaticky mění styl života i funkce těla.

Sociální psychologie

Sociální psychologie se zabývá tím, jak přítomnost ostatních lidí ovlivňuje myšlenky, emoce a chování člověka. Zkoumá nejen jeho chování ve skupinách, ale také dynamiku a struktury samotných skupin. Tento obor se překrývá se sociologií, ale liší se svým zaměřením na jednotlivce a jeho interakce s jinými lidmi, zatímco sociologie má širší perspektivu a analyzuje sociální struktury jako celek.

Psychologie osobnosti

Psychologie osobnosti se zabývá zkoumáním rysů, které jsou jedinečné pro každého člověka. Ovlivňují, jak člověk přemýšlí, cítí a vnímá sebe i okolní svět. Zahrnuje v sobě i zkoumání a definici inteligence nebo motivace. Psychologie osobnosti pracuje s různými teoriemi osobnosti, mezi které se řadí teorie rysů, psychoanalytická, humanistická, behaviorální a sociálně-kognitivní teorie.

Biologická psychologie

Biologická psychologie, nebo také psychobiologie, spojuje psychologické poznatky s biologií. Zkoumá vliv biologických faktorů, např. endokrinního a nervového systému, na psychiku. Je pro ni specifický směr biologického redukcionismu, tj. snaha vysvětlit psychologické jevy jen pomocí biologie.

Psychopatologie

Psychopatologie zkoumá duševní poruchy a jiné abnormální stavy spojené s psychikou. Snaží se porozumět příčinám duševních poruch, sleduje jejich projevy a průběh. Je s ní úzce spojená psychoterapie, která má člověku pomoct najít ztracenou rovnováhu a vyřešit, nebo alespoň zmírnit potíže, které pociťuje.

Aplikované obory psychologie

Klinická psychologie

Klinická psychologie se soustředí na využití psychologických poznatků v oblasti zdravotnictví. Jejím hlavním úkolem je diagnostika a léčba duševních poruch u klientů (pacientů). Klinický psycholog často spolupracuje s psychiatry a poskytuje psychoterapeutické služby.

Pedagogická psychologie

Pedagogická psychologie se věnuje zkoumání procesů učení a toho, jaký vliv na ně má různé prostředí, včetně školního i domácího. Tento obor zkoumá, jak se lidé učí, jaká je role motivace a jak individuální rozdíly ovlivňují způsob, jakým lidé získávají nové znalosti a dovednosti. Zabývá se vývojem efektivních metod výuky, které podporují optimální učení. Vytváří a zdokonaluje testy a hodnocení, které pomáhají učitelům objektivně měřit znalosti a schopnosti studentů, přičemž zohledňuje jejich individuální potřeby a charakteristiky.

Školní psychologie

Školní psychologie se zaměřuje na poskytování podpory studentům a řešení problémů souvisejících se vzděláváním v rámci školního prostředí. Tento obor zahrnuje práci s jednotlivci i skupinami žáků s cílem podpořit jejich emocionální, sociální a akademickou pohodu. Školní psychologové řeší problémy s motivací žáků ke studiu. Rovněž hrají klíčovou roli při začleňování žáků s individuálními potřebami, jako jsou děti se speciálními vzdělávacími potřebami nebo nadaní studenti, do běžného školního prostředí. Kromě toho poskytují poradenství a podporu pro učitele a rodiče, aby společně vytvářeli efektivní a podpůrné prostředí, které podporuje optimální rozvoj každého žáka.

Poradenská psychologie

Poradenská psychologie se zaměřuje na poskytování poradenství v různých oblastech, včetně individuálního, manželského, rodinného, školního a pracovního poradenství. Pomáhá lidem, kteří se potýkají s dlouhodobými problémy, ale nedokážou je vyřešit sami. Na rozdíl od [[#Klinická psychologie|klinické psychologie]] se poradenská psychologie často zaměřuje více na preventivní aspekty a osobní růst než na řešení akutních nebo závažných duševních poruch. Cílem je pomoct rozvíjet efektivní strategie pro zvládání životních výzev a zlepšení osobní pohody.

Psychologie práce

Psychologie práce se zabývá vývojem metod pro efektivní nábor zaměstnanců, zlepšováním jejich pohody a prevencí syndromu vyhoření. Zkoumá, jak organizační struktury ve firmách a organizacích ovlivňují pracovní prostředí a mezilidské vztahy na pracovišti. Součástí je také analýza toho, jak pracovní podmínky ovlivňují výkonnost, motivaci a celkové blaho zaměstnanců. Psychologie práce se snaží vytvářet pracovní prostředí, která podporují vysokou produktivitu, zdravé pracovní vztahy a dlouhodobé kariérní uspokojení pro všechny zaměstnance.

Psychologie zdraví

Psychologie zdraví se zabývá studiem toho, jak různé psychologické, behaviorální a sociální faktory, včetně stresu, ovlivňují lidské zdraví a nemoci. Cílem této disciplíny je identifikovat faktory, které mohou negativně působit na zdraví, a současně zkoumat a navrhovat efektivní strategie prevence a intervence. Psychologie zdraví se soustředí také na podporu zdravých návyků a životního stylu, které mohou snižovat riziko onemocnění. Zkoumá způsoby, jak mohou jednotlivci změnit své chování k udržení nebo zlepšení jejich zdraví, s důrazem na preventivní opatření, která minimalizují zdravotní rizika a podporují dlouhodobé zdraví a pohodu.

Psychoterapie

Psychoterapie, někdy také „léčba slovem“, se využívá k minimalizaci nebo úplnému odstranění symptomů, které brání člověku žít zdravý a plnohodnotný život. Terapeutický proces zahrnuje rozhovory mezi terapeutem a klientem, kde se identifikují problematické oblasti a hledají způsoby, jak je řešit. Existuje mnoho různých psychoterapeutických směrů, které se liší svým přístupem a technikami. Mezi strukturovanější směry patří například kognitivně-behaviorální terapie (KBT), která se zaměřuje na změnu negativních myšlenkových vzorců a chování, role terapeuta je více autoritativní. Na druhou stranu existují i volnější přístupy, jako je psychodynamická terapie, která se soustředí na odhalování nevědomých procesů a raných životních zkušeností, nebo humanistické směry, které kladou důraz na osobní rozvoj a sebeaktualizaci. V humanistických směrech je terapeut vnímaný spíše rovnocenně než autoritativně. Každý směr přináší unikátní pohled na způsob, jak zlepšit duševní zdraví a kvalitu života jednotlivce.

Psychologické přístupy

Biologický přístup

Biologický přístup vykládá psychologické jevy z hlediska biologických procesů (například genetiky, mozkových struktur a chemických procesů), které mohou ovlivňovat chování a duševní procesy. Tento přístup často využívá technologie, jako je magnetická rezonance (MRI) nebo počítačová tomografie (CT), k tomu, aby zkoumal, jak různé části mozku přispívají k určitým funkcím a jak poruchy v biologických procesech mohou vést k psychologickým problémům.

Psychodynamický přístup

Psychodynamický přístup (také psychoanalytický), původně vyvinutý Sigmundem Freudem, vykládá psychologické jevy z hlediska nevědomých motivací a konfliktů, často vznikajících v dětství, které podle něho ovlivňují chování a myšlení. Tyto procesy a konflikty mohou být odhaleny prostřednictvím technik, jako je volná asociace a analýza snů.

Behavioristický přístup

Behavioristický přístup se zaměřuje na výklad pozorovatelného chování a odmítá spekulace o vnitřních duševních stavech. Zastánci tohoto přístupu, jako byl B.F. Skinner, se domnívají, že chování je naučeno prostřednictvím interakce s prostředím prostřednictvím procesů, jako je podmiňování. Důležité jsou experimenty a objektivní měření chování.

Subjektivistický přístup

Subjektivistický přístup vykládá psychologické jevy z hlediska individuální subjektivní reality. Tento přístup zkoumá osobní zkušenosti, pocity a interpretace světa jednotlivce. Hodnotí, jak lidé vnímají a vykládají svou vlastní realitu a jak tyto procesy ovlivňují jejich psychický stav a chování.

Kognitivní přístup

Kognitivní přístup vykládá psychologické jevy hlavně z hlediska kognitivních procesů a vnitřních schémat. Zaměřuje se na to, jak lidé zpracovávají informace, jak používají vědomosti k řešení problémů a jak si vytvářejí vzorce myšlení.

Psychologické směry

V psychologii se za celou její historii střídaly různé dominantní směry, viz historie. Zde je jejich podrobnější přehled.

Psychodynamické směry

Psychodynamické směry rozvíjeli zejména Freudovi žáci z jeho původní teorie, psychoanalýzy. Mezi osobnosti rozvíjející psychodynamické teorie patří C. G. Jung, Alfred Adler nebo Karen Horneyová.

Carl Gustav Jung byl švýcarský psycholog a psychiatr, který je známý především pro rozvoj analytické psychologie. Na rozdíl od Sigmunda Freuda, který se převážně soustředil na vliv raného dětství na psychiku, Jung kladl větší důraz na druhou polovinu života. Tvrdil, že významné psychologické změny a rozvoj sebeuvědomění často začínají ve středním věku (35–40 let). Jungova práce je často kritizována pro její nesystematičnost a pro důraz, který kladl na víru a mystické aspekty psychiky. Navzdory těmto kritikám zůstává Jungova teorie stále relevantní a inspirativní pro moderní psychologii i různé obory, jako je například umění, literatura či religionistika.

Alfred Adler rozvinul individuální psychologii, která se od Freudovy psychoanalýzy odklonila v několika klíčových aspektech. Místo sexuálního pudu považoval Adler za hlavní motivátor lidského chování potřebu sebeuplatnění, což znamená snahu začlenit se do společnosti a najít v ní své místo. Adlerova teorie se zaměřovala na tři základní principy:

  1. Individuálnost: Člověk je vnímaný jako jedinečná, nedělitelná jednotka. Každý člověk má své individuální motivace a cíle, které lze pochopit pouze v kontextu jeho života jako celku.
  2. Cílevědomost: Chování člověka má vždy nějaký účel, i když nemusí být zřejmý ani okolí, ani samotnému jedinci. Lidé se snaží dosáhnout svých osobních cílů, které mohou zahrnovat touhu po uznání, úspěchu nebo harmonii.
  3. Sounáležitost: Každý člověk má přirozenou touhu po sounáležitosti a pocitu přijetí. Lidé se snaží zapadnout do společnosti a nalézt své místo v širším sociálním kontextu.

Mezi Adlerova klíčová témata patřily komplexy méněcennosti a nadřazenosti. Komplex méněcennosti popisuje pocit nedostatečnosti, který může vést jednotlivce k tomu, aby se neustále snažili zlepšovat a dosahovat cílů. Na druhou stranu komplex nadřazenosti je snaha zakrývat vlastní pocity méněcennosti prostřednictvím přeceňování vlastních schopností nebo snahy ovládat ostatní. Adler věřil, že překonání těchto komplexů je klíčem k dosažení duševní pohody a úspěšného začlenění do společnosti.

Behavioristické směry

Behaviorismus vznikl jako „vědecká“ opozice k „nevědecké“ metodě introspekce, kterou používal Wilhelm Wundt ve své první psychologické laboratoři. Cíl behaviorismu byl přinést objektivní výsledky, které introspekce nemohla zaručit. Behavioristé se domnívali, že chování je jediná relevantní metrika, kterou má smysl zkoumat, a zpočátku nevěnovali pozornost kognitivním procesům, které považovali za nedostatečně empiricky ověřitelné.

Hlavními představiteli behaviorismu byli John B. Watson a B. F. Skinner.

Později se vyvinul neobehaviorismus jako reakce na klasický behaviorismus, aby začlenil i některé kognitivní a psychologické procesy, které byly původně opomíjeny. Neobehavioristé jako Clark L. Hull a Edward C. Tolman se snažili propojit chování s fyziologickými a mentálními procesy, čímž posunuli behaviorismus směrem k podrobnějšímu chápání vnitřní motivace a mapování mentálních procesů ve vztahu k pozorovatelnému chování.

Behaviorismus a jeho následné odnože, včetně neobehaviorismu, byly klíčové pro rozvoj moderní psychologie. Přinesly důraz na empirii a objektivitu, což je činilo přitažlivými ve vědeckém kontextu. I po kritice za ignorování vnitřních mentálních procesů položily základy pro další výzkumy a aplikace, včetně vzniku kognitivní psychologie, která tyto aspekty integrovala.

Humanistické směry

Humanistická psychologie, často označovaná jako třetí síla v psychologii, vznikla jako alternativa k psychoanalýze a behaviorismu ve 20. století. Tento směr je pravděpodobně nejméně teoreticky strukturovaný ze všech zmíněných přístupů, což je zároveň jedním z jeho charakteristických rysů. Na rozdíl od jiných psychologických směrů, které se snaží člověka “rozebrat” na jednotlivé složky a procesy, humanistická psychologie se zaměřuje na celostní přístup k člověku.

Hlavními představiteli humanistického směru jsou Carl R. Rogers a Abraham Maslow, kteří měli významný vliv na jeho vývoj a popularizaci. Carl R. Rogers je známý pro svůj přístup zaměřený na klienta, který klade důraz na empatii a podporu vlastního růstu klienta. Abraham Maslow je nejvíce známý svou teorií hierarchie potřeb, která vrcholí seberealizací jako nejvyšší formou lidského rozvoje.

Humanistická psychologie přistupuje k člověku jako k jednotce, která již obsahuje všechny nezbytné schopnosti a prostředky pro svůj rozvoj a naplnění. Snaží se jednotlivce pochopit a podpořit jejich osobní růst a seberealizaci. Používá k tomu i metody, které někteří kritizují jako nepřesné a nevědecké. Tyto metody ale zdůrazňují důležitost subjektivní zkušenosti a nejen chemické či behaviorální analýzy. Klade důraz na individuální svobodu, kreativitu a posílení potenciálu člověka, což přispělo k jeho vlivu i mimo tradiční psychologii, například v oblasti vzdělávání nebo managementu.

Kognitivní směry

Kognitivní psychologie se zabývá studiem mentálních procesů, jako jsou vnímání, paměť, myšlení a rozhodování. Tento směr vznikl jako reakce na omezení behaviorismu při pochopení komplexních lidských procesů na základě pozorovatelného chování. Kognitivní psychologie klade důraz na role vnitřních procesů a jak zpracováváme informace.

Hlavními představiteli kognitivního směru jsou Jean Piaget, Ulric Neisser a Aaron T. Beck. Jean Piaget je známý pro svou teorii kognitivního vývoje, která zkoumá, jak děti rozvíjejí intelektuální schopnosti. Ulric Neisser je často označován jako otec kognitivní psychologie, protože přinesl komplexnější pohled na vnímání a paměť. Aaron T. Beck stojí za vývojem kognitivně-behaviorální terapie, která se zaměřuje na změnu maladaptivních myšlenkových vzorců.

Kognitivní psychologie využívá experimentální metody ke studiu mentálních procesů a výzkumy v této oblasti významně přispěly k porozumění tomu, jak lidé vnímají svět kolem sebe a jak jejich myšlení ovlivňuje chování. Tyto principy jsou aplikovány v oblasti vzdělávání, terapie a při rozvoji umělé inteligence, ale také ve výzkumu lidské paměti a učení.

Gestalt (celostní) směry

Gestalt psychologie vznikla na začátku 20. století a zaměřila se na studium vnímání a myšlení jako celostních procesů. Tento směr poukazuje na to, že podstatu psychologických jevů nelze pochopit redukcí na elementární části, ale je třeba je chápat jako uspořádaný celek.

Hlavními představiteli gestalt psychologie jsou Max Wertheimer, Kurt Koffka a Wolfgang Köhler. Max Wertheimer je známý pro své studium fenoménu “phi”, který zkoumá iluzi pohybu. Kurt Koffka rozšířil principy gestalt psychologie a zdůraznil jejich význam pro psychologii vývoje a učení. Wolfgang Köhler přispěl k rozvoji teorie vhledového učení a aplikaci gestalt principů v kognitivní oblasti.

Gestalt psychologie klade důraz na přirozenou tendenci lidského mozku k uspořádání vjemů do smysluplných celků a vzorců. Vnímání, řešení problémů a kreativita jsou chápány jako integrované procesy. Tyto principy našly uplatnění v různých oblastech, včetně designu, umění a terapie, kde se využívají k podpoře celostního pohledu na zážitky a situace.

Výzkum

Výzkum je pro psychologii velmi důležitý, protože potřebujeme potvrzení hypotéz (předpokladů), které v rámci teorií vznikají. Hypotéza sice může odpovídat teorii, pokud se ale výsledky z praxe od ní liší, má nulovou predikční hodnotu. Je proto důležité vědět, které hypotézy platí, případně do jaké míry, aby mohly sloužit jako základ pro další vědeckou činnost. K tomu slouží spoustu postupů a technik, pomocí kterých lze zjistit, jestli je hypotéza správná.

Mezi nejdůležitější metody patří experiment, dotazníky, pozorování a rozhovory, dále se používají korelační studie, případové studie (kazuistiky) a longitudinální studie:

Doporučené materiály

Materiály on-line

Literatura

Odborná

Související studijní plány

Psychologie - Bakalářský studijní plán

Podpořte projekt

Děkuji, že jste dočetli tento příspěvek až do konce. Pokud se vám líbil, zvažte prosím příspěvek (i třeba jen 10 korun). Tento projekt nemonetizuje uživatele pomocí reklam, nesleduje je pomocí analytických nástrojů ani neprodává jejich data, je tudíž závislý na dobrovolných příspěvcích.

V případě, že byste chtěli přispět, ale ani jedna metoda by vám nevyhovovala, napište nám a pokusíme se najít cestu.

Bankovní QR platba

Číslo účtu: 264441993/0600 | VS: 1

Bankovní QR kód

Kč