Znakový jazyk

Znakový jazyk (někdy se říká i „znakovka“) určitě není „znaková řeč“ – „řeč“ je hlavně zvukový projev, zatímco znakový jazyk je vizuálně‑motorický: používá ruce, mimiku, pohyby těla a prostor kolem nás.

Často se vnímá jako „jazyk neslyšících“ – a ano, pro mnoho Neslyšících (s velkým N jako kulturní a jazyková komunita) je to přirozený mateřský jazyk. Zároveň ale může být užitečný úplně každému, kdo se chce domluvit i bez hlasu.

Znakový jazyk je plnohodnotný jazyk. Má vlastní slovní zásobu i pravidla (gramatiku) a dá se jím vyjádřit všechno: otázky, přání, vtipy, emoce i abstraktní témata. Není to pantomima ani „mávaní rukama“ – význam nevzniká náhodou, ale podle ustálených znaků a pravidel.

Hodí se v situacích, kdy by mluvení nešlo, nebo by bylo nepříjemné pro okolí. Pomůže třeba:

• v hlučném prostředí (koncert, bar, dílna),
• tam, kde je potřeba být potichu (knihovna, zkouška, když někdo telefonuje nebo spí),
• když se lidé nechtějí přeřvávat na dálku,
• ve vodě, přes sklo, z větší vzdálenosti, nebo když má někdo dočasně omezenou možnost mluvit (po zákroku, s rouškou, při ztrátě hlasu apod.).

---

Samozřejmostí je, že se znakový jazyk hodí při komunikaci s neslyšícími. (Pojmy jako „hluchoněmý“ se dnes obvykle nepoužívají – většina neslyšících není němá; jen používá jiný komunikační kanál.)

Nemusíš být hned „plynný mluvčí“, aby to dávalo smysl. Už pár základních znaků a ochota se domluvit umí výrazně usnadnit běžné situace: pozdrav, poděkování, prosba, „nerozumím“, „zopakuj“, „počkej“, „pojď“, „promiň“, „pomoc“, „kde?“, „kolik?“.

Ve znakovém jazyku existují:

• znaky (ustálená „slova“ tvořená tvarem ruky, místem, pohybem a mimikou),
• prstová abeceda (hláskování), která se používá hlavně pro jména, názvy, zkratky nebo když daná věc nemá běžně používaný znak.

Důležité je také vědět, že znakový jazyk není univerzální – různé země mají různé znakové jazyky. U nás se používá český znakový jazyk, který není jen „čeština do rukou“, ale má vlastní způsob vyjadřování.